Problematika ranního vstávání

Už nějakou dobu, asi tak 15 let, se intenzivně a téměř každodenně zabývám problematikou ranního vstávání, které je v mém případě (a věřím, že nejsem sama, moji milí) pomalé, časově neefektivní, nepříjemné a strašně otravné. Od té doby, co chodím do práce, si ale s děsem uvědomuji: To takhle už bude napořád, až do důchodu/smrti? A ještě se to zhorší s nočními službami v nemocnici?

Nechci propadat panice. A tak než bych zkoušela nějaké drastické režimy (jako dvoufázový spánek – odpoledne si zdřímnout a v noci spát třeba jen pět hodin), zaměřuju se na sledování, kdy se mi vlastně vstává nejhůř a proč.

Tak samozřejmě, že se bavíme o vstávání ve všední dny do práce. Při spánku pod šest hodin po víkendu se mi kupodivu v pondělí vstavá celkem fajn. Ale v úterý po stejném množství nočního odpočinku už je to doslova bolestivé. Spát deset hodin ale paradoxně taky nepomáhá. Osvědčil se mi standard 7-8 hodin spánku.

Velice špatné to je, pokud den dříve piju alkohol a hlavně, pokud se před spaním přecpu a úplně hlavně, pokud se nacpu sladkým. Přes noc a ráno mi asi klesne cukr a vstávání je kruté.

Dál musím velmi upřímně poznamenat, že mi prostě pomáhá mít ráno se vším všudy – vstát s tím, že se nemusím pod časovým presem rychle chystat, ale že si můžu normálně připravit snídani, provést hygienu a taky nějak normálně onu potřebu (pardon, jestli je to moc), zkrátka se ustrojit a připravit k obrazu svému.

Z psychologického hlediska jsem zjistila, že je ke snesitelnosti vstávání nutné mít před sebou nějakou činnost, aktivitu nebo práci, která je jistým způsobem pro vás důležitá, částečně výzvou a taky vás trochu baví.

Ale co si budem, tady tyto zásady činí má rána aspoň trochu přežitelná, a to se snažím se opravdu využívat vešekerou sílu vůle. Asi jsem zkrátka sova nebo jsem se ještě nedopracovala tam, kde budu za jitra zpívat jako skřivánek.