Vím, kdo jsem. A co s tím?

Ve spoustě rozhovorů s populárními osobnostmi, které měli tu možnost podstoupit nějakou náročnou cestovatelskou výpravu, v závěru všech příhod a veselých vyprávění vyplývají vznešená a moudrá rčení „Poznal/a jsem sám/sama sebe.“

Přiznám se, že mě tento citát už dost často dopaloval. Taky hlavně pro to, že tato větička častokrát nechyběla u většiny příspěvků instagramů a facebooků, nejlíp přilepená k nějaké fancy fotce z Bali.

Ano, je skvělé se o sobě něco dozvědět. Ale hlavně když je to pozitivní. Když se dozvíte, že umíte řešit krizové situace, na první pohled zdánlivě neřešitelné. Že jste vlastně docela kontaktní člověk a rád si popovídáte s cizími lidmi. Že dokážete být vděčný za maličkosti. Ale což máme jen pozitivní vlastnosti?

Nechci být pesimista, ale přece existují i ty negativní. Můžete být vztekloun. Nebo mít špatnou orientaci. Možná zjistíte, jak vás lidi štvou. Neumíte věci naplánovat nebo odhadnout.

A co je teda na takovém poznávání tak super?

V podcastovém pořadu radia Wave Buchty jednou poznamenal pozvaný host na téma cestování, že pokud má novou partnerku, cíleně ji bere na dovolenou po pár měsících randění, aby se poznali a zjistili, jací doopravdy jsou, tímto způsobem vlastně co nejdříve a nejefektivněji. Nevím, zda teď partnerku stále hledá. Ale jeho strategie odhalování nedostatků svých protějšků je obdivuhodně odvážná.

Odpovědí je známé Všechno zlý je k něčemu dobrý. A čím víc víte o tom svém „zlém“, tím lepší to pak může být 🙂

P.S. Nejsem nijak vášnivý cestovatel. Někdy o věcech prostě víc nakecám, než udělám. Ale třeba se někdy zadaří ! 😀